„Na trhu vidím podnikatelské aktivity, o nichž si myslím, že by mohly být problematické. Je to model zakládání velkého počtu svěřenských fondů, v nichž poradci dojdou ke zdánlivému naplnění své role asset manažera a stávají se správci těchto fondů,“ konstatuje v rozhovoru Jiří Šindelář, ředitel investiční divize Broker Consulting, a dodává, že tam, kde je velká příležitost, je i velká zodpovědnost.
Jsou alternativní investice v dnešní době sexy?
Myslím, že jsou. Úroková doba ledová, která přišla s minulou ekonomickou krizí, a možná se již brzo bude opakovat, přinesla mimo jiné search for yield, což znamená hledání výnosu. Klienti zjišťují, že na depozitních produktech se zajímavého zhodnocení nedočkají. A někteří poradci touží nabídnout investorům obchodně líbivý produkt – kouzelný recept na zázračné zbohatnutí s pevným výnosem a zajímavým příběhem – který nemá ani klientův soused, ani konkurenční poradce. A tato jejich touha je silná.
Ale jak to, že konzervativní Češi na tento typ investic slyší?
Odpověď musíme hledat v behaviorálních financích… Vezměte si příklad korporátních dluhopisů. To je určitě velké téma, které bude časem velkým průšvihem. Všichni zúčastnění, kteří tento trh sledují, už přibývající krachy emitentů tak nějak tuší. První krachy již přišly. Kromě těch medializovaných jsem zaznamenal menší emitenty v regionech, kteří nejsou schopni splácet své závazky. A to jsme stále v ekonomicky dobrých časech. Ve chvíli, kdy ekonomika přejde do fáze ochlazení, krachů a nespokojených klientů bude přibývat.
Ale když se vrátím k vaší původní otázce… V případě korporátních dluhopisů mnoho konzervativních Čechů, neznalých finančnictví, zaměňuje kupon za garantovaný výnos a mají pocit, že tento produkt – narozdíl od špatných fondů – je skvělou volbou, kdy dostanou svých 5, 6, 7 nebo 10 procent „jistého“ výnosu. V době, kdy sazby byly nebo jsou na nule. Přitom riziko není v kolísání výnosu, ale je skryté v kvalitě emitenta. Narozdíl od banky, kde je kreditní riziko minimální, u emitenta korporátního junk bondu je obrovské. Většina lidí ale tento fakt nedoceňuje a část poradců bohužel z neznalosti svodům vysokých výnosů také propadá. Další otázkou je, zda se všichni kolegové v našem oboru své role zhostí správným, eticky udržitelným způsobem. Čím déle se v naší branži pohybuji, tím větší jsou moje obavy.
Co pomohlo rozmachu alternativních investic na českém trhu?
Pokud odpověď pojmu ze široka, je to rozpuk fondů kvalifikovaných investorů, které ale nevnímám apriori negativně. Mají totiž svůj poměrně silně regulovaný způsob distribuce, který by měl zabezpečit, že se do nich nedostane běžný retailový investor, protože je zde zákonem nastavena minimální nutná investice 125 tisíc euro, potažmo 1 milion korun s vyhodnocením vhodnosti investice.
Tady vám musím oponovat, to je přece pouze a jen o penězích.
To určitě ano. Tím tento typ investic neadoruji. Je samozřejmě otázkou, do čeho konkrétní fondy investují, jestli ocenění aktiv, která provádějí, jsou v konkrétních případech vhodně nastavené. Některé fondy kvalifikovaných investorů investují do fixních aktiv a u nich je velkou otázkou metoda ocenění těchto portfolií – tedy do jaké míry stanovená hodnota majetku skutečně odpovídá tržní realitě. A do jaké míry bude odpovídat realitě, až trh nějakým způsobem zakolísá? Na druhou stranu jsou fondy kvalifikovaných investorů, které mají spoustu peněz na účtu a v podstatě je momentálně nemají kam zainvestovat.
Dají se vysledovat v alternativních investicích nějaké trendy?
Éra korporátních dluhopisů už má největší boom za sebou. I kvůli regulativním zásahům ze strany Ministerstva financí a České národní banky, která na toto téma vydala poměrně detailní benchmark a dříve několik úředních sdělení. Ale jak už to tak bývá, regulátor je vždy o krok pozadu za děním na trhu. Alternativních investic je na trhu mnoho – můžete investovat do vína, whisky, veteránů a celé řady dalších komodit a instrumentů včetně třeba spekulace do kryptoměn. Aktuálně jsou ale určitě tématem číslo jedna svěřenské fondy.
V čem konkrétně vidíte tento byznys jako problematický?
Mám pocit, že část našich kolegů propadla sebeklamu. Jsou na trhu pár let, udělají si nějaký ten poradenský kurz a najednou mají pocit, že oni jsou ti nositeli správného investičního poradenství a sestavování portfolií. Ve svém s.r.o. “za korunu“ by chtěli být rovnou asset manažeři, kteří se budou poměřovat s portfolio manažery z bank či investičních společností. Rádi vypráví svým klientům příběh, jak všechny ty finanční instituce, jejichž fondy se běžným klientům prodávají, jsou špatně nastavené a vymezují se proti dosavadním retailovým nástrojům. Čas od času dostanu jejich portfolia na stůl a jsou – neříkám že vždycky, ale překvapivě často – tragická z hlediska vnitřního složení portfolia, taktické i strategické alokace. Přitom kolem nich většinou klientům vypráví příběhy plné trendy slov typu ETF, ale nejsou schopni dostát ani těm základním pravidlům tvorby investičního portfolia. Dalším příkladem mohou být kupříkladu firmy, které uvádějí, že poskytují nezávislé poradenství – tzn. poradenství, které je podle zákona bezprovizní – ale pak zjistíte, a to není problém si pro člověka z branže ověřit, že jejich nadřízená společnost zprostředkovatelské provize inkasuje.
Ale abych se vrátil k otázce svěřenské správy. Bohužel si někteří kolegové neuvědomují, že tam, kde je velká příležitost, je i velká zodpovědnost. Na trhu vidím podnikatelské aktivity, o nichž si myslím, že by mohly být problematické. Je to model zakládání velkého počtu svěřenských fondů, v nichž poradci dojdou ke zdánlivému naplnění své role asset manažera a stávají se správci těchto fondů. Velmi často se klientům líbivě prezentují slovy typu: “Teď budu konečně správu majetku řešit po svém, nemusíme do toho přibírat ty zlé banky“.
Jaká rizika vidíte pro klienty, pro poradce a pro finančně poradenské společnosti?
Tento model je samozřejmě rizikový jak pro klienty, kteří by mohli přijít o peníze, tak pro poradce, protože oni by měli dle zákona jednat v roli správce z pohledu odborné péče. Ze všech kolegů, kteří se do tohoto schématu zapojují, si myslím, že drtivá většina tomuto není schopna dostát. Ale za kým klient přijde, pokud se byznys nepodaří? Za svým poradcem.
Pro klienta je riziko zřejmé – může přijít o peníze, pokud jsou do svěřenského fondu nakoupena aktiva, která nesplní očekávání z hlediska výnosů nebo z hlediska kredibility (například netržní podíly ve firmách, fixní aktiva, která se oceňují určitým modelem). Za peníze klientů mohou být nakupovány podíly menších firmem, u nichž bychom řekli, že private equity investice je velmi riziková. Co když některé z firem zkrachují nebo v lepším případě nedoručí na účet klienta zhodnocení, které poradce slíbil?
Z pohledu poradce je v tomto případě rizikem odpovědnost za škodu a ztráta reputace. Už jsem zmínil úroveň odborné péče v rovině svěřenského správce. Dalším bodem je odpovědnost za radu, která je definována v občanském zákoníku. A to se samozřejmě netýká pouze svěřenských fondů. To znamená, že pokud já vystupuji jako profesionál v určitém oboru, nesu odpovědnost za radu, kterou jsem poskytl spotřebiteli.
A je to v tomto kontextu rada?
To je otázka. Nemusí se to v daném případě ani prezentovat jako investiční služba (například poradenství), protože jde o nástroj, který investiční zprostředkovatel třeba ani nesmí zprostředkovávat. Takže se to tváří jako tipařina. Otázka je, jestli by tomu poté uvěřil i soud nebo finanční arbitr.
A jaká jsou případná rizika pro finančně poradenské firmy?
Pokud poradenská firma umožňuje nebo smluvně nezakazuje svým vázaným zástupcům distribuovat produkty třetích subjektů – tedy mimo tedy těch, které zprostředkovává – koleduje si o to, že někteří vázaní zástupci jejich jménem a na jejich účet budou klientům doporučovat rizikové investice, které bývají často provizně nadstandardně ohodnoceny. Zcela určitě by pak nadřízené firmy byly popotahovány minimálně z hlediska odpovědnosti za škodu a reputace. Jedinou možností obrany proti těmto praktikám je smluvní ustanovení mezi nadřízenou poradenskou společností a vázaným zástupcem, že mimo produkty schválené nadřízenou společností nemůže vázaný zástupce distribuovat žádné další nástroje. A samozřejmě kontrola jeho dodržování. Každý si musí uvážit, zda za pár procent provize dá všanc sto procent své reputace.
Když se bavíme o alternativních investicích: vnímám jako chybu bank, že svým klientům v rámci investic nabízejí pouze klasické otevřené podílové fondy (nebo – jako do nedávna – také investiční životní pojištění) a když už nabízí něco navíc, tak jsou to obvykle strukturované produkty, které mají vysokou nákladovost, takže ve výsledku klient skoro nic nevydělá. Druhou skutečností je, že řada bankéřů vlastně ani nedokáže svým klientům investice vysvětlit. Pak se klienti snáze přiklání k jiným typům zhodnocení peněz.
Dostaly se mi do ruky různé ukázky portfolií a jsou to také portfolia sestavovaná kolegy z bank. Musím říct, že z hlediska nástrojů jsou poměrně rozmanitá – od nástrojů, které my bychom v poradenské branži vnímali už jako dávno překonané typu právě životního pojištění, až po exotické strukturované produkty. Velká část těch portfolií je poměrně dobrodružná. Na druhou stranu jsou to portfolia pro lidi, jejichž majetkem jsou i desítky milionů korun, což jsou ti, kteří by měli být alespoň v nějaké míře kvalifikovanými investory. Největší problém vidím v případě drobných investorů. U těch, kteří vybírají stavebka a bez rozmyslu „valí“ své několikaleté úspory do junk bondů. Právě oni budou mít v případě krachu emitenta mnohem větší bolení hlavy.
Není to všechno začarovaný kruh mimo jiné i v tom, že jak bankovní poradce, tak externí zprostředkovatel si prostě potřebují vydělat, v klasických investičních produktech zase tak velké provize nejsou a proto se někteří rozhodli vydělávat ne s klienty, ale na klientech?
To je vždycky problematické. Nemohu mluvit za banky, ty mají v pozici prodeje produktů mnohem centralizovanější systém, který na úrovni poradenství není. Externisté fungují na konkrétním principu odměňování, jsou motivovaní vydělat si peníze a tato činnost není charitativní. Na druhou stranu musím říct, že na trhu vidím velkou většinu poradců, kteří dělají svou práci způsobem, za který bych se dovedl postavit. Neříkám, že všichni jsou sofistikovaní poradci, ale sjednávají produkty odpovídající profilu klientů, které pak dále servisují. V tomto bodě trh s investicemi prodělal obrovský rozvoj. Nicméně část kolegů se uchyluje k různým typům alternativních investic a alternativnímu zhodnocování majetku klientů a nedoceňují možná rizika. Více o tomto tématu budu mluvit také na listopadovém FINfestu EFPA 2019 a těším se na diskuzi, protože pro poradenskou branži je to aktuálně jedno z opravdu velkých témat.
Děkuji vám za rozhovor.
Ing. Jiří Šindelář, Ph.D. MBA
Vystudoval Provozně ekonomickou fakultu ČZU v Praze, obor Ekonomika a management a následně pokračoval v doktorském studiu na téže fakultě v oboru Management. Dále je absolventem City University of Seattle, programu MBA. Od roku 2008 působil v Unii společností finančního zprostředkování a poradenství (USF ČR) jako výkonný ředitel a od roku 2012 také jako předseda představenstva. Ve stejné roli pokračoval do konce roku 2018 i v integrované České asociaci společností finančního poradenství a zprostředkování (ČASF). Počínaje rokem 2019 řídí nově zřízenou investiční divizi společnosti Broker Consulting, a.s., kde má na starosti rozvoj celého komplexu investičních služeb. Kromě toho také pedagogicky působí na Fakultě financí a účetnictví VŠE v Praze a zasedá ve vědecké radě Vysoké školy finanční a správní (VŠFS).
Nahrávání ...