Samo odložení peněz mimo spotřebu je jen první část zajištění tvorby rodinného bohatství. Když už bude rodina schopna pracovat s přebytky, přichází druhý problém. Totiž do čeho, kdy a především – s čí pomocí investovat. Zda se rodina o své finance bude starat sama, anebo s pomocí odborníků…

{+}

V současnosti žijeme v bohaté a celkem prosperující společnosti. Až dosud jsme žili podobně jako miliony našich sousedů, tedy nepříliš zodpovědně. Naše dluhy byly příliš vysoké. Zajištěný úvěr (hypotéka) vytvářel tlak na cash flow, nezajištěné dluhy (spotřební úvěry) tento tlak obvykle posilovaly a jejich výše se přinejmenším blížila ročnímu disponibilnímu příjmu rodiny. To, co jsme u státu považovaly za hazard, tedy stálé zvyšování zadlužení, jsme sami provozovali celkem bez větších problémů.

Všechno fungovalo hladce, dokud se neobjevily turbulence na finančních trzích, které vedly k finanční krizi. Ta nás vyděsila a uvědomili jsme si, jak málo stačí k tomu, aby se celý systém zhroutil jako domeček z karet.

Pokusme se tedy vcítit do pozice takové rodiny. Kolem sílí krize, nezaměstnanost, pokud neroste, tak rozhodně neklesá, sousedé mají potíže s hypotékami. V rodině je stále ještě dobře. Oba rodiče mají příjem. Ale stav volných prostředků je špatný, protože splátky hypotéky a spotřebních úvěrů jsou vysoké. Rodina je stresována, protože obavy z budoucnosti jsou velké. V takové situaci by mělo dojít k přehodnocení chování rodiny a k rozhodnutí, že je třeba změnit přístup ke spotřebě a k tvorbě rezerv.

Samozřejmě, že ten, kdo utratí vše, co vydělá anebo ještě více, kdo utratí i své úvěry za zboží a služby, ten nikdy nemůže dosáhnout žádného rodinného majetku, natož takového, který bychom s klidným srdcem mohli nazvat bohatstvím. Většího majetku lze dosáhnout jen dvěma metodami: Buď soustavným a uspokojivým růstem příjmů spolu se zvyšováním výnosů investic, nebo také minimalizací vydání a tlačení úrovně výdajů stále a systematicky pod úroveň příjmů. Správným přístupem k otázce rodinných financí je pohled, který svou váhu dává oběma stranám rozpočtu a obě posuzuje stejně pečlivě.

Z čeho ale vlastně vychází ona potřeba neustále spotřebovávat? Je to tak silný pud, že mnohdy vede až k absurdním situacím. Vysoká životní úroveň znamená, že si za peníze, které ještě nemáme, kupujeme věci, které nepotřebujeme, abychom oslnili lidi, které nesnášíme. Pokud v moderním světě kterýkoli politik hovoří o životní úrovni, myslí tím v podstatě jenom a pouze růst kupního potenciálu maximálně širokých vrstev obyvatel – voličů.

Každopádně je určitě ekonomičtější a realističtější začít u výdajů, již jenom proto, že značné množství rodin musí nejprve vůbec vytvořit prostor pro úspory, a pak teprve může přemýšlet, jak s nimi naložit. Platí tedy, že zatímco investovat a množit přebytky může jenom ten, kdo nějaké přebytky v běžném hospodaření také vlastní, snižovat výdaje například pokusem krotit spotřebitelský apetit a chyby může každý. Alespoň tedy každý, kdo má vůbec nějaké příjmy má.

Není zde řeč např. o útratě v restauraci, ale o útratách, které si spousta lidí ani neuvědomuje. A přitom jsou tyto ztráty značné. Jedná se o zbytečnou spotřebu jako např. velké množství rychle se znehodnocujících potravin, které se nespotřebují a vyhodí.

Pokud rodina spravuje svůj rozpočet dobře, zůstávají jí přebytky. V této fázi by se rodina měla rozhodnout, zda se bude o své finance starat sama, anebo tuto starost svěří nějakému odborníkovi. Oba přístupy mají své výhody a nevýhody.

Zajímá Vás, co by podle autora měl odborník nabídnout? Přečtěte si celý článek na serveru Investujeme.cz

komentáře 3
  1. Petr Babička 10 roky

    Příspěvek myslím vystihuje situaci, se kterou se setkáváme. Problém, se kterým se ale setkávám nejčastěji je ten, že i když lidé (klienti) chtějí řešit situaci, jakmile někam pošlou své peníze, mají okamžitě pocit, že něco platí. Bohužel díky finanční negramotnosti “necítí”, že platí sami sobě a tvoří vlastně aktivní a rezervní účet, kde se jim peníze hromadí a zhodnocují. To není v tom, že by tomu po vysvětlení neporozuměli, ale emočně to vnímají jako platbu o kterou přišli.
    Míra rizikovosti investic je pak až druhořadá, protože raději utratí a vyhodí své peníze v supermarketech s imaginárním pocitem, že něco získali, než aby si raději odložili.
    Obrovskou vinu na to má dle mého mínění reklama, která nabádá jen k utrácení a zadlužování, které je tak “snadné, bezpečné” a tak “dobré” pro nás a naše sny a přání.

    5

    0
  2. Daniel Humplík 10 roky

    Souhlasím s panem Babičkou, většina lidí má zažitý styl utrácení svých peněz a pokud k nim přijde finanční poradce a najednou jim řekne změňte svůj styl hospodaření, je to pro rodinu či jedince velmi těžké změnit takové návyky, na druhou stranu, kdo si neodkládá na finanční rezervu nebude mít nikdy nic, jelikož věci, které si koupí za chvíli zevšední bude hnán chtíčem mít zase něco nového a lepšího. A reklama a okolí je velký pokušitel…

    1

    0
  3. Michal Mička 10 roky

    Nad tímto problémem jsem již mnohokrát přemýšlel a jsem toho názoru, že je to často zapříčeněno socializací, trendy ve společnosti, dobrou dostupností úvěrů, kvalitním marketingem.
    Jinak si myslím, že je nad síly finančního poradce klientovi vysvětlovat, jak má fungovat jeho finanční rozpočet. Člověk s tím může souhlasit, ale pokud to nemá v sobě, těžko mu to dostaneme do hlavy.

    0

    0

Napsat komentář

Partneři


Chcete zde mít své logo?

nebo

Příhlásit se jménem a heslem

nebo    

Nepamatujete si své heslo?

nebo

Create Account