Léta vypadala inflace dokonale mrtvá. Abyste si jakožto Američan pamatovali takovou jádrovou inflaci, jakou mají Spojené státy nyní, musí vám být padesát let; abyste si pamatovali takovou, jakou máme nyní v České republice, musí vám být aspoň třicet. Všichni na inflaci zapomněli, a to z dobrých důvodů.
Nejenže od počátku 90. let minulého století ve vyspělém světě inflace pouze klesala, nevzrostla ani poté, co se západní centrální banky vydaly v šlépějích japonské centrální banky a začaly po Velké finanční krizi v letech 2008 až 2009 provádět psí kusy v podobě kvantitativního uvolňování.
Strukturální faktory (globalizace, internet, zapojení Číny do světové ekonomiky) a inertnost inflace vůči bezprecedentní politice centrálních bank přesvědčily všechny – centrální banky, politiky i obyvatelstvo – že inflace je mrtvá a pohřbená. Připočtěme k tomu reálnou konvergenci české ekonomiky, která přinesla konvergenci nominální, ergo posilování koruny a tudíž tlumení už beztak slabých inflačních tlaků zvenčí, a je jasné, proč jsme i v České republice nabyli dojmu, že inflace je prostě věcí minulosti.
Centrální banka se sice naštěstí z takové představy probudila a koná, ale vláda i obyvatelstvo jsou stále relativně v klidu. Premiér se vymlouvá na to, že za inflaci ani navzdory bilionovému deficitu za tři roky ani trochu nemůže, a zvažuje, že přidá dalších 30 mld. na platech bezmála sedmi stům tisícům zaměstnanců veřejného sektoru. Obyvatelstvo se sice inflace bojí víc než kdy jindy, ale prozatím to „řeší“ jen naskakováním do centrálními bankami rozjetého nemovitostního vlaku a indexaci mezd nepožaduje.
Je ale tentokrát opět všechno stejně jako dosud? Je inflace stále mrtvá a pohřbená, nebo se škrábe z hrobu jako zombie? Zde je pět důvodů, proč je to tentokrát s českou inflací jiné.
- Bezprecedentně uvolněná fiskální politika. Deficity rozpočtů, při nichž bledne i rok 2009, jsou navíc spojené s tříprocentními zápornými dlouhými reálnými úrokovými sazbami. Česká vláda se vymlouvá na covid a utrácí jako smyslů zbavená, prosta obav, že by jí snad dluhopisový trh měl hned tak za fiskální marnotratnost vytrestat. Kumulativní deficit za roky 2020, 2021 a 2022 dosáhne bilion korun.
- Koruna neposiluje. I když trh očekává, že za rok budou sazby o skoro 2 p.b. výš než dnes, koruna se motá jen kolem 25,30 za euro. Můžeme jen spekulovat, zda je důvodem přetrvávající nejistota kolem pandemie (očekávání další podzimní vlny), strach z voleb či z děsivého vývoje rozpočtu nebo zda je snad koruna stále pod vlivem dědictví konce devizových intervencí v roce 2017. Faktem ale je, že dováženou inflaci, která není malá, netlumí.
- Trh práce je napjatý. Nezaměstnanost prakticky neexistuje, volných míst je více než uchazečů, růst mezd zejména díky růstu mezd ve veřejném sektoru předstihuje růst produktivity. V prostředí mediálně všudypřítomné inflace je jen otázkou času, kdy se zaměstnanci začnou dožadovat indexace mezd.
- Kapacity jsou využité více než před pandemií, a to nejen u nás, kde je jejich stupeň využití nejvyšší od července 2008, ale také v Číně či v Evropské unii. Ano, kapacity se dají v čase navýšit, ale to není otázka měsíců, nýbrž let – novou fabriku ani důl hned tak neotevřete, více lodí nepostavíte.
- Nakonec jsou zde strukturální důvody, proč může zůstat inflace vyšší i kdyby shora uvedené nakrásně odeznělo. Z jedné strany jsou ekonomiky pod tlakem zelenání, což zvyšuje ceny všeho od energií po auta, z druhé strany jim covid ukázal, že někdy je bližší košile nežli kabát, že just-in-time dodavatelské řetězce jsou zranitelné a že závislost na Číně je nebezpečná. Přesun produkce do Evropy, který přijde, ceny určitě nesníží.
Nejnebezpečnější věta na finančních trzích je „tentokrát je to jiné“. Centrální banky (Českou národní banku nevyjímaje) udělají jen dobře, když si uvědomí, že je to tak i s inflací.
Autor je hlavní analytik Conseq Investment Management.
Nahrávání ...