Nejprve přišlo dlouhodobé zděšení z vytrvalé velmi vysoké inflace, pak radost nad pár měsíci nízké inflace následovaná až patologicky chmurnými předpověďmi ve chvíli, kdy ceny znovu poskočily nahoru.
Je to jako na houpačce, pomyslí si občan, a má tak trochu i pravdu. Nicméně o tu historii tolik nejde, ta už je pryč a ostatně ji nejlépe a nejpřehledněji zachycuje graf. V tuto chvíli nejde dokonce ani tolik o důvody té mimořádné inflační vlny, kterou naše ekonomika schytala v letech 2021, 2022 a 2023. To hlavní je onen podivuhodný výkyv od praktického plnění inflačního cíle v letošním únoru a březnu k hodnotě 2,9 v dubnu. To samozřejmě může na někoho působit tak, že inflace je zpět a že se vracíme třeba k sedmi procentům z konce roku 2021 nebo k 18 procentům ze září 2022.
Tak zle určitě nebude. Ale stejně určitě má smysl podívat se pečlivěji na inflační pnutí, protože to nám umožní usoudit, co se s cenami bude dít dál.
První otázka zní, zda skok z meziroční inflace 2 procenta v březnu na 2,9 procenta v dubnu ukazuje na systémový problém nebo je po ruce nějaké méně dramatické vysvětlení.
Správně je, naštěstí, druhá možnost. Potíž je, že po minulých šocích jsou ceny mimořádně volatilní. To platí nejen pro českou ekonomiku. S volatilitou se utkávají spotřebitelé, ale také producenti všude po světě. Výborně je to vidět na dvouměsíčním vývoji cen pohonných hmot v ČR. Nejprve strmý růst, který se projevil jako jeden z významných hybatelů dubnového zrychlení růstu inflace. Jenže od závěru dubna zase ceny na pumpách dosti prudce klesají, takže v květnových číslech bude stejná položka působit naprosto opačně jako inflační brzda.
Že to nemá logiku? Jenom zdánlivě. Ve skutečnosti je to prostě výsledek práce nervózního trhu. Ten na podněty reaguje daleko ostřeji než obvykle. Dalo by se říct, že hystericky. Takže po nějakou dobu, než trhy akceptují nový trend, než zakalkulují do svého chování určité uklidnění, musíme počítat s tím, že to může být trochu houpačka.
Jak se říká, houpat mne můžeš, ale točit, točit už je moc. Takže druhá otázka je závažnější. Jde o to, zda nehrozí takový kolotoč, jako v těch předchozích letech.
Česká národní banka v poslední (jarní) prognóze předpokládá, že letošní inflace se nakonec dostane pod tři procenta, přesněji na 2,3 procenta. A vskutku, není na obzoru žádný fundamentální důvod, proč by tomu tak nemělo být.
Co je podstatné, tak extrémní emise peněz z let 2019, 2020 a především u nešťastného 2021 se do cen již promítla. Měnová zásoba by proto neměla být rodištěm další inflace, protože snižující se schodky jsou alespoň v relativní rovnováze s produktem. Což především v letech 2020 a 2021 naprosto nebylo. Ani zmírnění politiky ČNB a snižování sazeb by proto nemělo vzbudit inflačního džina.
Strašení návratem mimořádně vysoké inflace je nesmysl – konec konců to potvrdí již čísla za květen (ČSÚ je zveřejní 11. června). Není žádný důvod, proč bychom se neměli vrátit zpátky ke dvěma procentům.
Autor působí na Katedře strategie, Fakulta podnikohospodářská, VŠE v Praze
Nahrávání ...