Martin Zelenka je úspěšný finanční poradce, který patří do řad Stone & belter už 15. rokem. 10 let sbíral cenné zkušenosti v SAB servisu (servisní organizace pro lídry poradenských firem, jejíž součástí je i Stone & belter). Zážitky za tuto dobu by vydaly na celou knihu. Jednalo se o 10 intenzivních let, které Martinovi přinesly obrovské zkušenosti a profesní růst. Jaké byly světlé, ale i stinné stránky života strategického manažera a jednoho z nejdůležitějších lidí v SABu se dozvíte v následujícím rozhovoru.
V jakém roce jsi nastoupil do SABu a proč jsi tuto nabídku přijal?
Do SABu jsem nastoupil myslím během léta 2013, ale příprava probíhala už dříve, díky tomu, že se vyvíjel vlastní CRM systém v rámci Stone & belter. Chvilku jsem řešil zda do toho jít a jaké to bude. Nakonec jsem si řekl, že to dám. Viděl jsem v tom hlavně výzvu a zkusit něco většího než jen budovat tým poradců.
Co jsi dělal předtím než jsi začal pracovat pro SAB?
Jak jsem dodělal vysokou školu tak jsem vyrazil na léto na cesty a nějak se cestování protáhlo až na cestu kolem světa. Ale já už měl toulavé boty odmala. V 16 letech jsem byl na rok studovat v USA a to mě nadchlo.
V závěru cesty kolem světa jsem se v roce 2005 musel vrátit ze Španělska kvůli zdravotním potížím se zády. Téměř rok jsem nemohl pořádně chodit, tak byl návrat do Čech nevyhnutelný. A hledal jsem co bude dál. Tak jsem vlastně tenkrát přijal nabídku spolupráce s OVB, ale brzy pak přešel do poradenské firmy Stone & belter, která se profilovala jako kvalitní poradenská firma, která šla po kvalitě místo hromadného nabírání ve stylu MLM. A tam jsem také poznal Mojmíra (Mojmír Urbánek je zakladatel servisní a inovátorské firmy ve finančních službách SAB servis – pozn. red.).
Věnoval jsem se poradenství a získával zkušenosti. Budoval tým a klientelu. Pak nějak přišlo na řeč budování broker poolu ze strany Mojmíra. Úplně jsem si ale nedovedl představit, co to bude obnášet.
Byla práce pro SAB snadnější díky tomu, že jsi byl úspěšný poradce ve špičkové poradenské firmě, nebo byla náplň práce úplně odlišná od poradenství?
Rozhodně to bylo přínosem. Znal jsem produkty, trhy, jak fungují firmy, pojišťovny atd. Určitě mi zkušenosti poradce pomohli k akvizici firem do SABu, ale rozhodně nebylo nic zadarmo.
Počátky byly těžké, nikdo nás neznal a museli jsme do rozjezdu dát všechno, včetně osobního a soukromého života. Když mě vyhodili dveřmi tak sem šel oknem a pak šel jsem druhým oknem, SAB v té době rozhodně nikdo neznal. Pamatuji si, jak jsem volal Viktorovi Hostinskému (VHI), zda by nešel s námi do spolupráce. Slušně mě odmítl, ale se stylem. No a dnes stejně spolupracujeme – jen trochu jinak, jako firma a producent (Edward). Jak Viktor reagoval se mi opravdu líbilo, většinou mě lidi posílali někam a vůbec se se mnout v počátcích SABu nebavili.
Takových telefonů bylo v počátku hodně. Těch navolaných setkání a meetingů které nedopadly. Trh nám nevěřil. Do toho jsem se vlastně živil jako poradce, jelikož SAB žádné peníze negeneroval. To trvalo tak 3 roky. Pak začali za práci v SABu chodit první „drobné“.
10 let v SABu, to je kus života, jaké to bylo?
Cíl byl jasný, chtěl jsem si vytvořit síť firem, které mi budou blízké a dovedu si s nimi představit spolupráci do konce života. Vlastně jsem to bral úplně stejně, jako jsem řešil své poradenství, kde jsem si tvořil svou klientskou základnu, o kterou se starám téměř 20 let.
Nakonec jsem pak měl na starosti v rámci SABu přes 60 firem – to bylo přes 1100 poradců. Telefon nikdy nepřestával zvonit a maily chodily bez přestávek – klidně i 100 denně.
Z nežádaného člověka se stal opak, všichni chtěli na oběd nebo se prostě vidět. Jezdil jsem po celé republice a najednou jsem už na začátku roku zjistil, že až do listopadu nemám jediný volný víkend.
Každý týden nějaká konference nebo akce nějaké firmy. Dá se říci, že to mohlo být přes 80 eventů za rok – HSP kluby, akce s producenty, školení, zapracování nových firem, workshopy, Beach turnaj SABu, apod.
Plno večírků hlavně těch vánočních, nebo narozeninových. Večírky na závěr roku začínaly v listopadu a pokračovaly prakticky každý den až do Vánoc. Co si budeme povídat, bylo psychicky i fyzicky náročné.
Výjimkou nebyly ani zahraniční pracovní akce, pamatuji si jak jsme letěli do Dubaje na 3 dny, v podstatě na otočku a z letiště jsem jel rovnou na schůzky. Destinací bylo celkově více – USA, Španělsko, mistrovství světa v hokeji v Kodani, úžasné akce na katamaránech. Trochu mi to připomínalo ty filmy s Bradem Pittem nebo Leonardo di Capriem. Všude úspěch. Vše se zdálo úžasný. Mejdany, akce, legrace. Ale pak to přišlo…
První kolaps jsem měl někdy v roce 2019. Byla sobota, byl jsem s rodinou na závodech syna bmx u Karlových Varů. Začala se mi motat hlava, zvracel jsem a bylo mi šíleně blbě, dokonce jsem přestával vidět. Nakonec mě manželka odvezla do Motola kde jsem skončil týden na JIP.
Tenhle stav trval skoro půl roku. Nemohl jsem ani jezdit na kole ani pořádně řídit. Hlava se motala a neměl jsem balanc. Někteří mi nevěřili a měli za to, že to hraju. Nakonec jsem to ustál a jelo se dále.
Jediný co mě drželo nad vodou byla vize budoucnosti a pasivního příjmu. Dost mě zachraňoval můj životní styl. Bydlení v obytňáku, hory, surfing, bike. Tak jsem byl s rodinou každý víkend někde na závodech se synem a pondělí hned porada a do pátku opět po firmách.
Byl rok, kdy jsem i kvůli práci a pracovních cestách po celé republice strávil přes 200 dní v obytňáků. Zajímalo by mě, kolik jsem vůbec najezdil kilometrů. Rychle se vše vrátilo do starých kolejí, bez odpočinku, pracovní hovory a schůzky i přes víkend. Pokračovali jsme na úspěšné vlně, lidi si náš všímali, ale práce byla nekonečná. Když jsem vyřídil jeden mail tak 3 další přišly.
Dny ve stylu delegace úkolů, zpětná kontrola, rychle na poradu, na schůzky, report atd. Furt dokola. Představa, že mi zvoní telefon nebo mám jít na poradu, ve mě vyvolávalo jen pocit na zvracení. Najednou jsem zjistil, že už nemám sílu na kolo, doma na rodinu řvu, všichni mě serou a já se jenom klepu. Další kolaps byl na cestě. Při kontrole v Ikemu mi diagnostikovali vysoké riziko infarktu a nebezpečí mozkové mrtvice.
Firma tak narostla, že z malé family party se stal kolos kde jsem už vlastně nové lidi ani neznal. Prosadit nějakou změnu nebo bod v systému bylo na dlouhé lokte a těžko prosaditelné. Stále přibývalo nových projektů a modulů v systému. Přestal jsem vidět smysl toho celého bytí.
Do toho jsem se dále staral o své klienty ve financích, což bylo obrovskou přidanou hodnotou pro firmy v SABu. Znal jsem co prožívají poradci a poradenské firmy u svých klientů.
Člověk se stane velice efektivní a důležitá je práce s asistentkou. Kolikrát jsem se probudil v noci a ve 3 hodiny ráno začal řešit maily a úkoly.
Spal jsem v průměru 4 hodiny denně. Občas jsem se nemohl už ani hýbat. Záda brutálně bolely a celý tělo bylo v křeči. O víkendech na bikrosových závodech s rodinnou jsem jen spal a nechtěl z nikým mluvit. Říkal jsem si, že takto to dále nejde.
Říká se, že po 5 letech je vhodné změnit pozici, roli. Ty jsi vydržel v roli strategického manažera celých 10 let, bylo v rámci SABu vůbec kam růst ?
Vždy je kam růst. My jsme s Tondou (Antonín Petrskovsky, strategický manažer SAB servisu – pozn. red.) byli vždy v první linii, což bylo dost náročný. Vlastně díky Mojmírovi a nasazení lidí v SABu jsme to dávali. Byli jsme s Mojmírem, který to uměl řídit a věděl kde a kdo a kam patří, jedna „family“.
Já jsem dost neřiditelný, ale nechal jsem se Mojmírem navigovat. Jasný, občas to zaskřípalo, ale vedlo to furt někam. Jinak by SAB nebyl tam kde dneska je. Já nebyl ready na dnešní velikost. To už nějak není pro mě. Nechci říkat, že se ze SABu stával korporát, ale stala se z něj už velká firma. Já se nezměnil. Furt jsem ten pankáč, surfař co jezdí obytkou. Baví mě surfovat nebo jezdit na hory a bike. A SAB už jsem nějak prostě nedával.
Pamatuju loni, byla to sobota 1. 4. na apríla, kde se naše děti potkali na pumptreku na Štvanici, kde jsme se s Mojmírem dohodli, že si dám třeba půl roku break. Už delší dobu jsem přemýšlel o přestávce. Chtěl jsem dojet roadshow a přes prázdniny si oddechnout. Ale to bylo už stejně pozdě.
Opět jsem skončil v Motole na kapačkách. Dokonce jsem jezdil na schůzky s kanilou na ruce, aby mě další den v nemocnici zase jen připojili a nemusel jsem se znovu napichovat. Nakonec jsem si dal dovolenou na několik měsíců. Strávil jsem více jak měsíc na Sicílii s rodinou a dával jsem se pracovně a psychicky dohromady.
Po návratu z dovolené jsem si nedokázal představit návrat do SABu. Hrozně to bolelo, že přestávám být součástí, ale už jsem nechtěl.
Ale jsem rád, že jsem si zažil úspěch i pády. To vše k tomu patří. Prostě jsem v počátku neodhadl tu velikost. Ja jsem na to nebyl ready. V podstatě to není ani můj životní styl.
To byl tedy důvod odchodu nebo proč si odešel ze SABu?
Jo jo, jeden z důvodů, prostě se to nějak nakupilo. Po návratu mi bylo jasné, že v SABu již není možné pokračovat. Rozhodnutí bylo oboustranné. Bylo to víceméně 10 úžasných let, které sice v závěru již tak super nebyly, ale to je prostě vývoj. Odchod mě dost bolel, ale už si to sedá a ještě nějakou dobu bude.
Nakonec jsem se vrátil jen zpět do světa financí – zpátky do Stone & belter.
Jaký byl návrat do Stounů a proč sis vybral tuto firmu?
Stoni byli vždy má srdcovka a tím i zůstala. Jelikož jsem při SABu dělal okrajově i poradenství tak volba byla jasná. Chvíli mi trvalo se dostat zpět do finančního poradenství pro klienty, ale naštěstí jsem celou dobu měl k ruce skvělou asistentku Renatu a podporu kluků ze Stone & belter – Ondřej Marek, Rámí Khallouf, Honza Pinta.
Jakou firmou je dnes Stone & belter po těch 10 letech?
Jsem rád že kluci navázali na původní koncept finančního plánování, který byl na svou dobu skvělý, a dále vše kontinuálně vylepšovali. Už tenkrát jsme měli profesionální finanční plán a dnes na to krásně navazuji u svých klientů. K tomu se přidalo servisní placené poradenství. Dříve jsme pracovali pouze s fee za finanční plán. Kluci vše posunuli o míle dál, také díky poradcům, kteří mají zájem se podílet na dalším vývoji, jako např. Honza Hradec, který je ve Stounech snad téměř celý století 😊 nebo Petr Kozelský, který se několik let aktivně podílí na oblasti investic. Dělají workshopy, analýzy fondů, vzorový portfolia, investiční reporting a spousta věcí, který nám ulehčují každodenní poradenský život. Hezky o tom mluví kluci také v podcastu.
Založení realitní kanceláře Stone & belter v roce 2019 přineslo další synergie. Zkompletovala se služba nejen pro klienty, a rozšířili jsme spolupráci s developery a investory.
Líbí se mi, že každodenní práce kluků, strhává ostatní lidi ve firmě ke skvělým výsledkům a kvalitnímu poradenství. Je sympatické, že si tam nikdo na nic nehraje, a s příchodem nových kolegů se zvedá kvalita všech poradců ve firmě. Jedou se workshopy a funguje systém dlouhodobého vzdělávání. Pořád se zvedá ve firmě poměr příjmů za servis. Teď už nám chodí přes 50 % příjmů z investic, majetkových pojistek a servisních fee a to je za mě zdravý směr. Nehonit se pořád za novými klienty, ale servisovat stávající. Hodně se o tom mluví, ale málo kde to funguje. Za ty léta, co jsem byl u firem to moc dobře vím.
Jaké máš cíle, a chceš si vůbec nějaké dávat, když jsi při rozhovoru zmínil kritické životní situace, které jsi zažil kvůli extrémnímu pracovnímu vypětí?
Chci žít zpět svůj worklife balance, chci aby to zase bylo #pracujusportujuziju.
Mám dvě děti a super ženu a chci si je užít a žít s nima. Dávám si více volného času abych měl čas na sebe a rodinu, ale stále jsem aktivní jako poradce a s asistentkou zvládnu více práce než nadprůměrný finanční poradce. S klienty se potkávám dva dny v týdnu, zbytek je příprava na schůzky, vzdělávání, rodina, spolupráce s Romanem Blažkem od Beany, kteří dělají do dětských kol lyží a snowboardu. Pravidelně se také zapojuji do nových akvizic do Stone & belter, což je moje nová role ve Stounech, kterou si užívám.
Nejvíc mě baví, že se mohu potkávat s kým opravdu chci, což mi umožňuje si dále žít ten svůj život.
