Česká vlajka - 30 let
Autor fotografie: Petr Zámečník

Dnes je tomu 30 let od zahájení masových protestů v Československu, které skončily pádem totalitní komunistické vlády. Následoval přechod k tržní ekonomice a příklon k demokracii. Co se povedlo a v čem máme ještě mezery?

Před 30 lety 17. listopadu 1989 se začal viditelně hroutit socialismus v Československu. Ve stejném období se komunistický systém rozpadal v celé Východní Evropě a hroutil se i v samotném Sovětském svazu. Pád socialismu byl nevyhnutelný. Již několik desetiletí byl držen pouze silou a ekonomicky strádal.

Demokracie není dokonalá. A rozhodně nepatří mezi nejefektivnější způsoby vládnutí. Je ale tím nejlepším, co lidstvo dosud dokázalo vymyslet a uvést v život. Je založená na svobodě každého jednotlivce, rovnosti práv a příležitostí a možnosti mít odlišný názor – a nebýt za něj perzekuován.

Tržní ekonomika je nejefektivnější ekonomický systém. Jakékoli násilné přerozdělování, stanovování úředních cen a limitů výroby vede ke snížení efektivity výroby i nabídky služeb. Cena sama o sobě je základní informací, podle níž se podnikatelé rozhodují, do jaké aktivity vloží svůj kapitál a své úsilí. A spotřebitelé se podle ní rozhodují co, kde a kdy koupí.

Ani tržní ekonomika se neobejde bez (rozumné!) regulace. Ta by se měla zaměřovat především na internalizaci externalit („Kouří ti komín v továrně? Zaplať a nasaď si filtry!“) a na prosazování celospolečensky významných jevů (např. zamezení dětské práce či práce ve zdravotně závadných podmínkách).

Divoké devadesátky

Transformace socialistického zřízení s centrálně plánovanou ekonomikou na demokratickou společnost s ekonomikou založenou na tržních principech není jednoduchá. A není tak divu, že samotná transformace probíhala… ne vždy správně.

V 90. letech 20. století postavila základ svého bohatství řada z dnešních nejbohatších lidí. Jak se jim to podařilo? Byli na správném místě ve správný čas, což jim bylo umožněno tu spoluprací s STB, tu členstvím v KSČ a s tím spojeným řízením privatizovaných podniků, tu příslušností k disentu a přístupu k informacím z nejvyšších kruhů. Našli se ale i tehdy podnikatelé, kteří svou firmu vybudovali z nuly.

Jedním z nosných témat 90. let byla kupónová privatizace. „Přetrvávají sny o tom, že by bývalo bylo možné existovat a jít dál bez rozsáhlé privatizace ekonomiky jako celku – to je fatální omyl,“ prohlásil nedávno Václav Klaus, někdejší ministr financí a jeden ze strůjců privatizace a pozdější prezident České republiky, a dodal, že kupónová privatizace byla východiskem z nouze.

Byla ale i jiná cesta. Pro mě bylo hlavním cílem přeorientovat náš obrovský průmysl ze sovětského trhu na jiné. Kdežto ti mládenci vsadili jenom na změnu systému. Tak do toho okamžitě implementovali co nejrychlejší privatizaci. A průmysl se v podstatě rozkradl. A to takovým způsobem, že to vedlo k jeho zničení,“ řekl mi při našem rozhovoru před osmi lety Valtr Komárek, který byl místopředsedou „vlády národního porozumění“ na přelomu roku 1989 a 1990.

Vyrovnání s minulostí je pozvolné… 30 let nestačí

Sametová revoluce odstartovala změnu. 30 let je ale z jednoho pohledu stále krátká doba. Vyrovnání se s minulostí je vždy jen pozvolné. A jen pomalu se mění i nabíhající rituály centrálních institucí.

Po Sametové revoluci se do čela finančních institucí postavili ti, kdo k tomu měli nejblíže – nejčastěji jejich tehdejší ředitelé, nebo jejich blízcí spolupracovníci. Vesměs kádři odpovídající profilem požadavkům totalitního socialistického zřízení. Pro komunistický systém byli důvěryhodní. A někteří z nich ale zůstávají v představenstvech stále, byli schopni ustát jak změnu systému, tak změnu vlastníků jimi řízených společností.

Otázku důvěryhodnosti i dnes řeší Česká národní banka. Lidé spolupracující s STB a významní předlistopadoví komunističtí činitelé novým sítem již neprochází – za 30 let si zřejmě důvěryhodnost vydobyli. Zato pro nové členy představenstva stačí být ve špatný čas na špatném místě a mají v záznamech škraloup na dalších 5 let. Nu což, alespoň zbyde více místa pro staré kádry…

Demokracii a tržní princi je třeba stále hájit

Demokracie je sice nejlepší dosud aplikovaný způsob vládnutí, má ale své slabiny. Má samodestrukční mechanismus. Stačí, aby se demokraticky odhlasoval přechod k totalitě, a demokracie je ohrožena. Ano, jsou zde záchranné mechanismy typu Senát či Ústavní soud, pokud na ně ale volení politici dlouhodobě útočí a oslabují jejich pozici, nebo pokud „vůle lidu“ k odklonu od demokracie přetrvává dostatečně dlouho, pak ani tyto nedokáží totalitu odvrátit.

Jsou ale i další „drobnosti“, kterými demokracie trpí: Přehnaná politická korektnost, přílišná ochrana spotřebitele, nadměrná „ochrana proti terorismu“… a našly by se i další.

Přehnaná politická korektnost vede k situaci, kdy se lidé i politici začínají obávat upozornit na některé společenské jevy, vede k autocenzuře a následně i k cenzuře názorů.

Přílišná ochrana spotřebitele může vést k jeho kompletnímu monitorování a zákazům jakýchkoli rizikových činností. A samozřejmě jakoukoli ochranu spotřebitele musí někdo zaplatit – a není nikdo jiný než spotřebitel, kdo by to zaplatil.

Pod rouškou „ochrany proti terorismu“ a zvýšení bezpečnosti obecně se provádí celá řada opatření, která vedou k omezení osobní svobody. A lidé pod hrozbou útoku na to často ochotně přistoupí. Nechávají se tak monitorovat na ulicích všudypřítomnými kamerami, umožňují politikům omezovat užívání hotovosti (zkuste přijít s kufříkem peněz do banky…) a elektronická komunikace už zdaleka není tak svobodná, jako bývala.

Lidé zapomínají…

Lidská paměť je hodně selektivní. Nejraději opouští traumatizující a nepříjemné zážitky. I proto si lidé až příliš často srovnávají např. ceny potravin před rokem 1989, ale již zapomínají, že mají mnohem menší reálný příjem. I proto může být v čele České republiky někdejší agent spolupracující s STB s velkou podporou voličů. A i proto zejména starší lidé s nostalgií vzpomínají na staré časy.

Socialistická myšlenka je lákavá a ve své podstatě krásná. Má jen jednu (drobnou) vadu. V praxi nefunguje. Řadu zemí přivedla na pokraj krachu a některé i zbankrotovaly. A těch pár komunistických zemí se drží jen silou – vojenskou, policejní a přisluhující soudní, která ochotně zavírá veškeré jejich odpůrce.

A navíc – za 30 let se máme lépe

Ekonomika založená na tržních mechanismech je mnohem efektivnější než centrálně plánované hospodářství. Přestože zdaleka ne všichni bohatnou stejně, české domácnosti se mají podle nejrůznějších studií a statistických dat lépe než v komunistické diktatuře. A i dostupnost téměř všeho se zlepšila.

Nájemné bylo v období budování komunismu sice nižší, přesto lidem po jeho zaplacení zbývalo mnohem méně peněz na všechno ostatní. Navíc nyní může (přiměřené) bydlení získat každý, když ho potřebuje. Nemusí čekat v pořadníku na přidělení bytu, může si ho (např. s pomocí hypotéky) koupit. Většina mladých domácností nemusí sdílet bydlení s rodiči a čekat, až na ně přijde řada.

I spotřební zboží je dostupnější, není třeba stát frontu na maso či na banány – a to přesto, že Evropská unie stanovila limity na jejich zakřivenost.

Politika Evropské unie není dokonalá. To ostatně není žádná politika. Nicméně vězení nejsou plněna jejími odpůrci. Otevřené hranice navíc dávají příležitosti, kterých se za totalitního režimu dostalo jen vyvoleným. A i ti zpravidla museli nechat v socialistickém Československu nějaké „rukojmí“, často své děti, aby měla komunistická strana jistotu, že se vrátí…

Již 30 let se rozvíjí podnikání. Kdokoli chce a má nějaký nápad, může ho uvést v život. Kdokoli se může stát živnostníkem, založit si firmu a rozvíjet nové služby či uvádět na trh nové výrobky. A to je i cesta k pokroku.

Nebýt zaměstnaný není povinnost. Vrcholoví sportovci se mohou věnovat svému sportu a nemusí být „papírově“ psaní v továrně u pásu, aby neskončili ve vězení. Umělci si mohou tvořit, co chtějí – a je jen na lidech, zda jejich výtvory budou přijímat a kupovat. Za kritiku vlády nedostanou doživotní stopku. Nesledujete sport? Nelíbí se vám umělcovi výtvory? Opět žádný problém. Každý si může najít to, co se mu líbí a co ho zajímá, žádná státní moc mu neříká, co se mu má líbit a s čím musí souhlasit.

Kdo má schopnosti, může studovat, co se mu či jí líbí. Nikdo nedostane zákaz studia jen proto, že jeho či její rodiče nemají správný kádrový profil.

A v podobném duchu by bylo možné pokračovat…

Jak vy vnímáte demokracii, její slabiny a silné stránky? Podělte se o svůj názor v komentářích.

1 komentář
  1. Stb Kooperativa 2 týdny

    ČNB si se schvalováním estébáků do orgánů finančních institucí hlavu neláme ani v současnosti. Například k 1.1.2012 shchválila ČNB jmenování nevzdělaného a kovaného estébáka Jiřího Sýkory https://www.ustrcr.cz/data/pdf/karty/sprava1-1989/165163.pdf do představenstva Kooperativy, kterého si tam VIG pěstuje dodnes.

    0

    0

Napsat komentář

Partneři


Chcete zde mít své logo?

nebo

Příhlásit se jménem a heslem

nebo    

Nepamatujete si své heslo?

nebo

Create Account