Vládní návrh na novou daň (v návrhu státního rozpočtu na rok 2023 se označuje jako „daň z neočekávaného zisku“) má hned několik vad. Samozřejmě první úroveň námitek je taková, že snaha nějakou výši zisku označit za nadměrnou, neočekávanou atd. je špatně jaksi zgruntu, principiálně. Je ale zřejmé, že většina nynější politické reprezentace tuto snahu neodmítá.
Sestupme tedy o stupeň níž, na úroveň námitek proti způsobu, jakým vláda navrhuje tuto daň počítat. Zde najdeme dvě základní vady.
První vadou je selektivnost: test nadměrnosti zisku je ve vládním návrhu uplatňován jen na několik vybraných sektorů, nikoli na celou ekonomiku v režimu „padni komu padni“. To vytváří v hlavách investorů (všech, nejen zahraničních) nejistotu: které firmy a podle jakého zjednodušeného klíče označí česká vláda (tato nebo kterákoli budoucí) jako přespříliš ziskové příště? Arbitrárnost založená jen na jednoduchých signálech (např. že sazba na vkladech bank v ČNB je vysoká, a proto jsou zisky bankovního sektoru nyní nadměrné jistě mnohem víc než v jiných sektorech ekonomiky) musí každého investora zarazit.
Druhá vada se týká konstrukce testu nadměrnosti zisku: nebere v úvahu (a) vývoj velikosti daného sektoru v čase, (b) vývoj inflace a (c) výkyvy ziskovosti v čase kvůli různým šokům. Pokud bychom chtěli tyto faktory vzít v úvahu, měli bychom zkoumat nikoli absolutní výši zisku v korunách, nýbrž míru ziskovosti (a zdaňovat zisk, který odpovídá té části aktuální míry ziskovosti, která přesahuje nějaký dlouhodobý průměr), a to po dobu delší než pouhé čtyři roky 2018-2021.
Konkrétně v bankovním sektoru lze míru ziskovosti počítat jako podíl zisku a aktiv. Tento podíl byl zejména v letech 2020-2021 extrémně nízký.
Brát jako základ pro výpočet „očekávaného“ zisku absolutní výši zisku a jen za roky 2018-2021 je (přinejmenším co se týče bankovního sektoru) zřetelně špatně.
Autor je ekonom České spořitelny a člen vedení České společnosti ekonomické.
Nahrávání ...